Synagoga Liberec

V poddanském městečku na obchodní stezce, kterým Liberec (Reichenberg) byl, Židé žili od konce středověku, nebyli zde ovšem zastoupeni nijak významně. Ostatně, až do začátku 19. století nesměly mít židovské rodiny v obci ani trvalý pobyt. 

Tak zněla oficiální nařízení, ale z pramenů je možné vyčíst, že již v první polovině 17. století vlastnili židovští obchodníci některé domy v centru města. Restrikce vůči židovským obyvatelům pramenila jedna z tradičního antisemitismu, ale zejména také z konkurenčních obchodních bojů. 

Význam Liberce prudce narostl v 18. století v souvislosti se soukenictvím, kterému se zde dařilo již před tím a židovští obchodníci byli často zásobovateli místních soukenických domů i kupci, kteří nabízeli pro jejich zboží odbyt. 

Zároveň byli ale konkurenty obchodníkům křesťanským. Proto v roce 1787 dostal městský úřad příkaz, že žádný Žid se nesmí v Liberci usadit natrvalo a město má zakázáno poskytovat Židům ve svých domech ubytování. Přes všechna tato restriktivní opatření počet Židů v Liberci neustále narůstal, komunita si dokonce zřídila veřejnou židovskou kuchyň v dnešní Železné ul., naproti kostelu v domě č. 16, který vlastnil tehdejší starosta Johann Friedrich Trenker. 

Toto pobouřilo katolického hraběte Christiana Clam-Gallase natolik, že v roce 1799 písemně nařídil magistrátu, aby byli z Liberce do 48 hodin všichni Židé vyhnáni a do tří dnů předložen jmenovitý seznam všech vypuzených osob. Magistrát okamžitě svolal všechny Židy na radnici a toto rozhodnutí jim sdělil. Současně však udělil čtrnácti obchodníkům s textilem výjimku.

Zlom přichází právě až v první polovině devatenáctého věku, a to v souvislosti s rozmachem textilního průmyslu, kdy se zde začínají etablovat první židovští obchodníci. Liberec se v té době měnil z podhorského města na průmyslovou metropoli severních Čech. Město zažívalo i nebývalý nárůst počtu obyvatel a do Liberce se stěhovalo spousta rodin – německých, českých i židovských.

Roku 1823 žilo v Liberci už 6 trvale usazených židovských rodin a počet (zejména po roce 1848 trvale vzrůstal) roku 1869 je to 314 osob židovského vyznání (1 % obyvatel), roku 1930 stoupl počet židovských obyvatel hlásících se ke svému původu na 1392 osob (3 %). Židé v Liberci mluvili německy, ale bylo zde i dost česko-jazyčných rodin, které sem přišli během textilního boomu v 19. století z Čech a Moravy.

Náboženský spolek byl ustaven roku 1863 (1861 zřízena první modlitebna v centru města, roku 1872 ustavena samostatná židovská náboženská obec). Během 70. let 19. století také rostla poptávka po stavbě důstojné synagogy, která by nahradila původní modlitebnu, která se nacházela v dnešní Frýdlantské ulici.

V roce 1883 byl založen přípravný výbor pro stavbu synagogy, o rok později byl pro ni vybrán a zakoupen reprezentativní pozemek v centru města, severně od tehdejšího hlavního libereckého náměstí, Staroměstského (dnes Dr. E.Beneše).

Stavbou synagogy byl nakonec pověřen tehdy věhlasný vídeňský architekt Karl König, jeden z předních představitelů pozdního historismu, který byl autorem honosných staveb ve Vídni i po celé monarchii.  Stavba liberecké synagogy, kterou König navrhl v duchu tehdy moderní novorenesance, začala v roce 1887.

Slavnostního zasvěcení liberecké synagogy, které se konalo 24. září 1889, se účastnili představitelé města, armády, ale i katolické a evangelické církve. Byla výrazem sebevědomí místní židovské komunity, která čítala před druhou světovou válkou zhruba 1400 lidí.

Půl století byla židovská synagoga jednou z dominant města pod Ještědem, její osud se ale začal naplňovat ve druhé polovině 30. let 20. století, kdy většina místních Němců začala sympatizovat se Sudetoněmeckou stranou (SdP) Konráda Henleina, která se časem nepokrytě začala hlásit k hitlerovskému Německu a i s jeho agresivním antisemitismem.

Liberec se, po mnichovském diktátu a odevzdání československého pohraničí Hitlerovi na podzim roku 1938, stal hlavním městem nové říšské župy Sudetenland. S novým státním zřízením toho přišla i perzekuce židovských obyvatel dle norimberských rasových zákonů. Židů přitom bylo v Liberci zhruba 1400, což nepředstavovalo ani 4 % tehdejší zdejší populace. Nicméně Židům byl okamžitě zabavován majetek, část z nich prchla spolu s Čechy a německými antifašisty do vnitrozemí. Zavřena byla rovněž i liberecká synagoga.

Budova liberecké synagogy vzplála 10. listopadu 1938 kolem druhé hodiny odpolední a hořela až do následujícího dne 11. listopadu. Jednalo se o reakci na tzv. Křišťálovou noc v říšském Německu, kde nacistický režim v noci z 9. na 10. listopadu rozpoutal rozsáhlý pogrom v důsledku atentátu na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži, Ernsta von Ratha, který spáchal židovský mladík Herschel Grynszpan jako odpověď na pronásledování Židů v nacistickém Německu.

Podobně jako v Německu byli iniciátory žhářství stranické vojenské úderky NSDAP – SA (Sturmabteilung – útočné oddíly), ale i tzv. slušní občané. Požáru přihlíželi i hasiči, ale nezasahovali. Dav libereckých přihlížejících horlivých německých "vlastenců" podle dobových zpráv vyjadřoval spokojenost, provolával slávu nacistickému režimu a jeho vůdci Adolfu Hitlerovi, urážel Židy a posmíval se jim.

Vedle liberecké synagogy lehly popelem i další židovské svatostánky v Sudetech. V dnešním Libereckém kraji byly zfanatizovaným davem zapáleny i synagogy v sousedním Jablonci nad Nisou či v České Lípě.

Liberecká synagoga hořela do rána, její zbytky ale byly odstraněny až příštího roku, kdy na jejím místě vzniklo parkoviště. Po válce a za minulého režimu byl poblíž zřízen Památník nacistického barbarství, který sem byl přesunut z Husovy ulice, nicméně jako parkoviště sloužilo prázdné místo po synagoze do 90. let 20. století.

Samotná liberecká židovská obec byla obnovena již rok po válce, v roce 1946, byť z původních židovských obyvatel Liberce přežil šoa jen zlomek. Většinu nové obce tvořili dosídlenci, vrátili se ale i ti, kteří přežili utrpení v koncentračních táborech, i ti, kteří se proti nacismu postavili se zbraní v ruce.  V roce 1946 se v Liberci hlásilo k židovskému vyznání 1211 osob, z toho 37 starousedlíků, kteří přežili koncentrační tábory, a 1174 poválečných osídlenců – mezi nimi i 182 příslušníků čs. zahraničních vojenských jednotek.

V roce 1997 byl položen základní kámen Stavby smíření. Zdařilá budova architekta Radima Kousala, postavená na místě bývalé synagogy byla dokončena v roce 2000 a zahrnuje Krajskou vědeckou knihovnu i malou synagogu připomínající její předchůdkyni.